Ne každá hračka udělá dětem radost, některé totiž umí zadělat na celoživotní noční můru. Stále populárnější hororový autor Osgood Perkins si po loňském nezávislém hitu Longlegs vzal na paškál přes 40 let starou povídku Stephena Kinga Opice (The Monkey), kterou předělal do cynické existenční komedie s bezmála apokalyptickou tečkou.
Od reality odtržená úmrtí ve stylu Nezvratného osudu, jež údery paličkou zapříčiňuje šklebící se prokletá opička, mají být ve vší znepokojivosti především zábavná. Snadno pak bohužel selhávají pokusy o generační drama a nechytají se ani jednoznačná mudrcká sdělení.
„Puf! Puf! Puf!,“ rozjařeně popisuje jedna vedlejší postava nenadále navýšenou frekvenci bizarních úmrtí v jinak klidné lokalitě, než otevře dveře do skříně a hlava se jí rozletí po přesném zásahu spuštěné brokovnice. „Bum! Bum! Bum!,“ je ostatně jediné, co k vyprovokování zlomyslného Smrťáka musí udělat opice s bubínkem, jehož zvuk doprovází orchestr úžasně „nahodilých“ krvavých skonů.
Od narození znepřátelená dvojčata Bill a Hal přesně takovou vypečenou hračku naleznou v podkroví mezi harampádím nezvěstného otce, jenž od rodiny záhadně utekl. Stačí natáhnout klíček na jejích zádech a po chvíli se jeví zbytečné vůbec svlékat pohřební oblek, neboť zdejší Nezvratný osud si nárokuje dosud blažené životy těch nejbližších. Perkins, syn Anthonyho Perkinse z ikonického hororu Psycho, přitom rázně odmítá nastavovat seriózní tvář. Ať už ve vlastním hereckém cameu prapodivného strýčka, jenž se osiřelých sourozenců posléze ujme, nebo i dynamikou vyprávění, koncipovaného a sestříhaného jako černá komedie pro hororové fanoušky všech věkových kategorií (děti mladší patnácti let, což je také oficiální mez přístupnosti, by se ale dívat spíš neměly).
Humor od úvodní scény spočívá jednak v interakcích poněkud mimoňských postav, jednak v částečně parodickém přístupu k té nejzákladnější žánrové dominantě, tedy scénám, v nichž postavy netradičními způsoby umírají. Opice si v podstatě utahuje z dramatických dějových oblouků Nezvratného osudu a komedii dělá právě z kolotoče smrti i jednotlivých úmrtí. Perkins proto nastoluje hyperrealistický žánrový svět, kde postavy reagují neadekvátně a vtip vyplývá i ze střihové skladby – chlapci se například pouze dohadují, zda pro jistotu znovu nezkusit natáhnout klíč, a v tu chvíli už obraz přepne na záběr z pohřbu a nebožtíkovu smuteční fotografii.
Takový cynismus, postavený na zábavně řešených skonech, se časem nevyhnutelně opakuje. Perkins naštěstí dlouhodobě umí publikum pohltit svými příběhy, jejichž forma přitom dělá všechno pro to, aby diváky z diegeze vytrhávala. U Opice to bohužel platí jen částečně, neboť zatímco dětské peripetie ještě působí energicky a vynalézavě, většinová část „po pětadvaceti letech“ mezi pokračující a stupňovanou zabijačkou zabředne do rodinné kolize, která musí spoléhat na metafory příliš idiotské na to, abychom jí v daném prostředí mohli angažovaně přihlížet.
Chápejte – snímek je hororem asi tak, jak komiksovky Thor: Ragnarok a zejména Láska jako hrom vyznívají vůči ostatním marvelovkám. Je to svým způsobem tradiční žánrové schéma zapuštěné do parodie a lze si představit, že kdyby Taika Waititi točil horor, mohl by vypadat asi nějak takhle. Analogie se přímo vnucuje třeba u pohřebního proslovu mladého kněze, který se tolik neliší od nesouvislého tlachání Waititiho kněze v rozpustilé komedii Hon na pačlověky.
V této dikci se snoubí brutální hororové výjevy včetně těch, které ještě v traileru působily opravdu mrazivě (žena tlačící hořící kočárek, již protagonisté letmo pozorují z jedoucího auta), zvláštní mikropříběh duševně slabšího jedince, jemuž opice připomíná zneužívajícího otce, a bratrský souboj řízený zfanatizovaným Billem, jenž si přeje smrt ovládnout a kontrolovat. Hrdinou je nicméně v mládí šikanovaný Hal (Theo James, jenž ztvárňuje oba bratry), jenž se permanentně obává návratu hračky, které se s bratrem zbavili. Odřízl se kvůli tomu od lidí a odmítá se pravidelně scházet s vlastním synem, jehož tím chce před kletbou ochránit.
Na podprahovější úrovni si totiž vzal k srdci maminčino velmi necitlivé shrnutí dosti brutálního životního řádu, který všechny bez rozdílu nakonec nasměruje na věčnost a otázkou není jak a proč, nýbrž jedině kdy. Perkins oproti tomu „kdy“ jasně podmiňuje bubnování nezničitelné opice (v Kingově povídce má činely, ale práva na tento design třímá po premiéře třetího Toy Story Disney) a hraje si právě s „jak“ a „proč“. A jelikož smrt musí být nahodilá, také scénář ve druhé polovině vyznívá neuspořádaně a chaoticky. Jaksi namátkové sbírání stop charakterizovalo už Longlegs, zde si úzkostný Hal klestí cestu k magořícímu Billovi dost nepřesvědčivě a Perkins místy na diváka prostě hází všechno, co jej v rozmaru napadlo.
Hodně se toho chytne, neboť bláznivých situací je v méně jak 100 minutách dostatek a Perkins nás z kina nenechá odejít bez tradičně useknutého a tuplovaně šíleného konce. Škoda, že nás nikdy nepřesvědčí, že mu ve skutečnosti záleží víc na postavách v hrsti potměšilé smrti než na cynismu, s nímž všudypřítomná zubatá operuje až k finále dystopických proporcí. Ač dokáže být i podmanivá a zvláštně krásná, Opice je filmem jediné a dokola ždímané dominanty, kolem níž se odehrávají divoké věci z bezpečí lehké a hustě krvavé komedie.
Moc povedených hororových komedií v kinech nevidíme a Opice se k nim určitě řadí, přestože její přístup ke komice se po chvíli omrzí. Perkins se přizpůsobuje vyzývané nahodilosti smrti a můžeme se bez výčitek vysmívat směšně kruté lidské existenci, v níž jsou rodinné vztahy někdy spíš na obtíž. Ve filmu je tomu bohužel nejinak a rozpoutaný chaos se v celovečerním formátu hrne odnikud nikam.
6,5
Opice
Recenze původně vyšla na webu Kinobox.cz, jejím autorem je Jakub "lamps" Vopelka.