Máme za sebou už dvojí vánoční ohlédnutí za filmy, jež distributoři v tomto roce uvedli na DVD / Blu-Ray nosičích. V prvním jsme se podívali na zoubek komiksovým adaptacím, fantasy a dobrodružným snímkům. V druhém jsme zmapovali, co se děje v žánrových vodách sci-fi, akce, thrillerů, gangsterek i kriminálek.
Třetí předvánoční zastavení věnujeme českým filmům, které patří k divácky nejatraktivnějším. Svědčí o tom ostatně aktuální úspěch pohádky Anděl Páně 2, kterou za dva týdny od uvedení vidělo už více jak 420 tisíc lidí a láme rekordy návštěvnosti.
Ztraceni v Mnichově
r. Petr Zelenka, Česko, 2015
Režisér Petr Zelenka ve svém autorském filmu na podkladě historické události z 29. září 1938, známé jako Mnichovská dohoda či zrada, konstruuje nový příběh, v němž vypovídá o tomto mýtu, české národní povaze, vztahu k cizincům, mediální realitě, současné české kinematografii i procesu natáčení filmu.
Jak jsme u Zelenky zvyklí, ve stavbě jeho vyprávění se prolíná realita s fikcí a mystifikací. Hrané scény jsou kombinované s dokumentárními záběry nebo pasážemi, které se jako dokumentární tváří. Děj se odvíjí v několika časových a žánrových rovinách.
V úvodu jsme prostřednictvím archivních záběrů podrobně seznámeni s tím, co se událo v roce 1938 při tzv. Mnichovské zradě. Poté jsme přeneseni do Prahy roku 2008. Koná se tisková konference k sedmdesátému výročí Mnichovské dohody, na níž je představen devadesátiletý papoušek šedý, který kdysi patřil francouzskému ministerskému předsedovi Édouardu Daladierovi, který byl jedním ze čtyř účastníků Mnichova.
Papouškovy kontroverzní citace („Führer je super“, „Češi jsou srabi“) jeho pána v médiích rozpoutají mezinárodní diplomatický skandál. Zábavně rozehraná hříčka s papouškem ale náhle končí a vy se dozvíte, že jste celou dobu sledovali kus natočeného filmu, který se filmový štáb přes všechny komplikace snaží dotáhnout do konce.
Zelenka mystifikačním a velice zábavným způsobem roztáčí spirálu toho, co vše se může při přípravě filmu pokazit. Ambiciózní tvůrci jsou nuceni k čím dál větším kompromisům a jejich dílo se jim v důsledku toho rozpadá pod rukama. Docházejí peníze a atmosféra na place díky tomu houstne. Vše vyústí v česko-francouzskou válku ve filmovém štábu.
Režisér (Tomáš Bambušek) si v průběhu natáčení uvědomuje, co by mělo být skutečným obsahem jeho filmu a že nechce točit připitomělou komedii s papouškem. V té chvíli vstupuje do filmu teze historika a esejisty Jana Tesaře, kterou rozvedl v knize Mnichovský komplex: jeho příčiny a důsledky (2000).
O Mnichovu zde napsal, že je to uměle přiživovaný mýtus, který vyplývá z nepochopení jednání ve službě vyšších ideálů. To, co je označováno za zradu spojenců, byla ve skutečnosti Benešova velice strategická a logická diplomatická hra, která byla pro nás jako pro národ ve výsledku výhodná.
Zelenka skrze tuto tezi nastavuje zrcadlo způsobu myšlení a charakterovým vlastnostem českého národa. Zaobírá se stereotypy a mýty o národní povaze, jež si sami přisuzujeme, nebo jsou přiřazovány z vnější. Patří mezi ně neschopnost připustit si vlastní chyby, svalování vin a pochybení na druhé, sklon k sebelítosti, umění ze všeho vybruslit, odsouvání problémů, nejistota a z toho pramenící zvýšená ostražitost vůči cizím národům, uzavírání se do milosrdných lží.
Všechny tyto metaforické paralely k Mnichovské zradě i sebepřijímání českého národa Zelenka provádí tak, že si ani neuvědomujeme, že nás skrze vtipné situační scénky zavádí někam mnohem hlouběji do říše našich národních traumat.
Pokračování 2 / 6
Já, Olga Hepnarová
r. Tomáš Weinreb, Petr Kazda, Česko / Polsko, 2016
Olga Hepnarová (1951-1975) v roce 1973 úmyslně najela vypůjčeným nákladním automobilem na tramvajovou zastávku v Praze a usmrtila 8 lidí. Vešla ve známost jako poslední popravená žena na území Československa.
Co tomu předcházelo, jaké důvody jí k tomu vedly a jak probíhal soudní proces s ní se stává předmětem vyprávění této scénáristicko-režijní dvojice. Autoři se chtěli co nejvíce přiblížit realitě, proto vycházeli z pečlivě dohledaných dobových materiálů a také z knihy spisovatele literatury faktu a kriminálních příběhů Romana Cílka (1937), nazvané Olga Hepnarová (2010).
V podtitulu jeho knihy o Hepnarové „Zabíjela, protože neuměla žít“ se snad nejlépe zračí tragičnost jejího osudu. Olga se cítila jako oběť společnosti, výchovy svých rodičů, lidí, s nimiž se stýskala a kteří jí dle ní celý život ubližovali.
V osmé třídě základní školy začala mít problémy se školní docházkou, po neúspěšné sebevraždě byla umístěna na psychiatrii, odtud do dětského ústavu. Během dospívání bojovala se svou nejasnou sexualitou. Od 17 let měla sexuální styky jak s muži, tak se ženami. Sama sebe popisovala jako „sexuálního mrzáka“. Lesbické scény jsou ve filmu poměrně explicitně akcentovány. Ať už v chování chovankyň ústavu, v němž nějaký čas pobývala, tak v jejím soukromém životě.
Tvůrčí dvojice do hlavní role obsadila polskou herečku Michalinu Olszańskou. Její oddaný, uhrančivý a nesmírně intenzivní výkon zrcadlí nejen frustrovanou sexualitu Olgy, ale i její rodině a společnosti odcizenou identitu. S povislými ramínky, klátivou chůzí, zamlklostí a vyčkávavým výrazem tváře vypadá jako jedna z davu, a přece jiná.
Tichá, zvláštní, osamělá, trapně sebelítostivá, když se doprošuje něžností nebo se označuje za sexuálního mrzáka. Její postava je zároveň dětsky zranitelná, žensky přitažlivá i lidsky odpudivá. Olga v jejím podání opravdu vypadá, že nemůže zapadnout do žádného společenství. Působí v něm nepatřičně a ostatní znervózňuje už svou pouhou přítomností.
Podobně odtažitě a nezúčastněně na nás působí celý film. Tvůrci pro zaznamenání Olžina příběhu volí chladný, pozorovatelský odstup, typický pro dokumentární film. Samotný vražedný akt, kdy autem zabije osm lidí a dalších dvanáct zraní, pojímají rázně, věcně, bez ornamentů. Věty „Odsuzuji vás k trestu přejetím“, jež vyřkne na konto svých obětí, a „Když mě popraví, můj čin bude mít větší cenu“, nejlépe vypovídají o zmrzačenosti jejího duševního rozpoložení.
Pokračování 3 / 6
Rodinný film
r. Olmo Omerzu, Česko, 2015
Na začátku vidíme spokojenou rodinu, kterou režisér v průběhu vyprávění vystaví až antropologickému zkoumání. Manželé Kubínovi, Igor (Karel Roden) a Irena (Vanda Hybnerová), se rozhodnou, že si splní svůj sen a odcestují na plavbu na jachtě po oceánu. Psa Ottu vezmou s sebou, děti nikoliv.
Ty za nimi mají přijet později na Vánoce a oni jim jako moderní liberální rodiče věří, že svobodu, která se před nimi otevírá, nezneužijí nějakým nepatřičným způsobem. Což je sice hezká idea, která se ale hůř se naplňuje. Zvlášť, když s vámi cloumají hormony.
Sourozenci, patnáctiletý Erik (Daniel Kadlec) a asi dvacetiletá vysokoškolačka Anna (Jenovéfa Boková), byt rodičů promění v místo, kde se dají pořádat mejdany. Anna si tam nastěhuje kamarádku Kristýnu (Eliška Křenková), kam si s dospívajícím Erikem začne pohrávat jako se sexuální hračkou.
Rodiče se snaží situaci doma monitorovat prostřednictvím telefonátů a skypu, a požádají rovněž Igorova bratra Martina (Martin Pechlát), aby na ni trochu dohlédl. Jednoho dne se ale zcela odmlčí, což znejistění sourozenců z nově nabyté svobody, s níž neumí zacházet, ještě víc umocní.
Film se jmenuje Rodinný film a režisér rodinu jako instituci podrobuje zatěžkávacím zkouškám. Neukazuje vyloženě její totální rozklad, ale okolnosti, které vedou k tomu, že se ocitá v krizi. Omerzu na komorním půdorysu a se sextetem postav nahlíží na téma rodiny prostřednictvím optiky všech zúčastněných aktérů. Ať už jde o insidery nebo ty, kteří slouží k prověření rodinných vazeb.
Vyprahlost rodinných vazeb se nejlépe zrcadlí v postavě psa Otty, rodinného miláčka, který se nakonec ukáže být jediným, kdo má šanci rozklíženou rodinu znovu stmelit. Tvůrci mu dopřávají samostatnou robinsonovskou linii, v níž se učí přežívat na pusté tropické pláži.
Omerzu svůj film chápe jako existenciální dobrodružný příběh a rozehrává v něm množství témat, spjatých s problematikou dospívání i nuancemi manželské nebo obecněji rodinné krize. Děti se stávají rychleji dospělými, což bylo i téma jeho absolventského filmu Příliš mladá noc (2012).
Pokračování 4 / 6
Rudý kapitán
r. Michal Kollár, Česko / Slovensko, 2016
Dominik Dán je pseudonym slovenského spisovatele a autora úspěšných detektivních románů. Autor ve svých knihách řeší kriminální případy, které se staly v tzv. Našem městě. Toto město není nijak konkrétně pojmenováno, ale z knih je zjevné, že se jedná o Bratislavu.
Rudý kapitán (2007) je Dánovým dílem nejakčnějším, tedy velmi se hodícím pro filmovou adaptaci. Vychází částečně ze skutečných událostí. Vyšetřující dvojice se v něm zaplete do případu, který má spojitost s mučícími praktikami STB i kolaborací církevních hodnostářů s touto organizací v minulém režimu.
Příběh se odehrává v horkém létě roku 1992, půl roku před rozdělením Československa. Při rekonstrukci starého hřbitova objeví náhodně dělníci v jedné z rakví lebku, do níž byl vražen velký hřeb. K tomuto hrůznému nálezu povolají policii, která po bližším zkoumání zjistí, že lebka patří kostelníkovi Karolu Kloknerovi, který měl před sedmi lety zemřít na infarkt.
Hřebík v hlavě ale ukazuje na násilnou smrt a tak se detektivové z oddělení vražd, mladší Richard Krauz (Maciej Stuhr) a zkušený Eduard Burger (Marián Geišberg), pouští do pátrání, při němž zjišťují, že neexistují žádné dokumenty o úmrtí kostelníka z kostela svaté Barbory.
Bližší ohledání ostatků ukazuje k jasnému faktu krutého mučení. Ostatky mají rozdrcená chodidla a stopy po jehlách, zasouvaných pod nehty. Stopy vedou k příslušníkovi STB, specialistovi na „konečné“ výslechy, jež byl přezdíván Rudým kapitánem (Oldřich Kaiser).
Detektivové postupně zjišťují, že v pozadí případu stojí i nikdy nenalezený seznam zločinů kněží, pomocí něhož STB vydírala církevní hodnostáře. Zločinem posedlý Krauz se napříč rozpadajícím Československem vydává hledat Rudého kapitána a zjišťuje, že není sám. Jeho nadřízení, církev a další neznámí se mu za každou cenu snaží překazit jeho pátrání.
Děj Rudého kapitána je zasazen do zjitřené doby. Nacionální vášně, rozdělená společnost a archívy STB, které ještě nevydaly všechna svá svědectví a někdo má zájem, aby se tak ani nestalo. Zde ale nejde o Vladimíra Mečiara, ale o románovou postavu biskupa Jána Jastraba, která až příliš připomíná trnavského arcibiskupa Jána Sokola, který se zapletl s STB.
Debutující režisér Michal Kollár tuto detektivní a společensko-politickou rovinu kombinuje s mysteriózní templářskou linií, která nezapře svou inspiraci v románech Dana Browna.
Pokračování 5 / 6
Učitelka
r. Jan Hřebejk, Slovensko / Česko, 2016
Film se odehrává v normalizačním roce 1983 na jedné z předměstských bratislavských základních škol. Ředitelka svolává mimořádnou schůzi SRPŠ jedné z tříd. Důvodem je třídní učitelka Mária Drazděchová (Zuzana Mauréry). Bezdětná vdova po vysokém armádním důstojníkovi a předsedkyně KSČ na škole.
Z průběhu schůzky vyplyne, jakým způsobem si zdánlivě empatická a laskavě vyhlížející vyučující podrobuje své okolí. A jak kvůli osobnímu prospěchu manipuluje prostřednictvím svých žáků jejich rodiči. Ať už v podobě materiálních výhod, či dokonce vidiny milostného poměru. Nejen z obavy o prospěch svých dětí většina rodičů třídní učitelce podléhá a poskytuje jí nejrůznější služby a dárky. Jen tři rodiny se rozhodnou kantorce vzepřít.
Ona mimořádná schůze s rodiči slouží tvůrcům jako rámcový děj, uprostřed nějž retrospektivně rozkrývají, jaké manipulace, zneužívání autority a vydírání se učitelka Drazděchová dopouštěla k podmaňování rodičů i dětí, a jak na to jednotlivé rodiny reagovaly.
Zde Jarchovský trochu tezovitě rozděluje rodiče na přizpůsobivé pragmatiky, příslušníky šedé zóny, o jejichž duši se nejvíc hraje, a ty, kteří už jsou beztak na indexu doby. Defilé tváří, charakterů a postojů vytváří trochu schematický vzorek tehdejší společnosti, v níž platilo, že ohnout páteř a „držet hubu a krok“ se vyplácí, opak ne. Odtud i ono rodičovské dilema, zda proti učitelce vystoupit, které ústí do finálního moralizujícího střetu alá Dvanáct rozhněvaných mužů.
Hřebejk jednotlivé postoje v uzavřeném prostředí konfrontuje. Názory se tříbí, nálady, zda přidat svůj podpis na arch, požadující odvolání, se proměňují. Když se ale vyjeví pravý charakter incidentu žákyně Danky s učitelkou, kvůli němuž byla schůze svolána, zafunguje ze strany rodičů ono listopadové „Děti si mlátit nenecháme“.
Jarchovský do námětu promítl svou vlastní zkušenost s učitelkou podobného ražení, jen jí dal pochopitelně pro potřeby vyprávění mnohem plastičtější podobu. Drazděchová se navenek tváří mile a srdečně, když chce, umí použít i svůj sex-appeal.
Běda ale, když jí někdo odmítne sloužit. Tehdy vypluje na povrch její skutečná mstivá a zákeřná povaha, nebezpečná o to víc díky jejímu kádrovému profilu. Kádrový profil jí dává vědomí moci, již zneužívá v systému služeb a protislužeb, který ona sama jako korupční nevnímá. My bychom ale měli, aby oportunismus nezvítězil nad lidskou důstojností a svobodou rozhodování. V jakémkoliv režimu.
Pokračování 6 / 6
Jak básníci čekají na zázrak
r. Dušan Klein, Česko, 2016
V šestém dílu nacházíme hlavní hrdiny ve středním věku. Je jim padesát a přebírají větší zodpovědnost nejen za sebe, ale i za své blízké. Tak jako Štěpán (Pavel Kříž), který po tragické smrti Aničky-Zrzečky sám vychovává svého třináctiletého syna (Filip Antonio).
Štěpán si úzkostlivě a hypochondricky hlídá tělesnou schránku a lásce, zdá se, přivírá dvířka. Jeho život ustrnul na mrtvém bodě. Žádné recitování básniček, jen občasné schůzky s Vendulkou. Tento stav není dlouhodobě udržitelný, o což se postarají jak jeho dva věrní souputníci Kendy (David Matásek) a Karas (Lukáš Vaculík), tak jeho syn.
Štěpán Junior chodí do sboru s novou kamarádkou Vanesskou (Emily Laura Hassmannová), která je dcerou pohledné rozvedené fotografky Zuzany Rybářové (Linda Rybová) ze sousedství bytu, v němž s tátou bydlí. Jednání obou dětí má i svou ryze účelovou stránku, protože seznámení rodičů by jim mohlo poskytnout mnohem větší volnost a prostor pro jejich rošťárny.
Junior je neřízená střela, která dodává vyprávění nový rozměr i dynamiku. Jde o dynamiku, kterou dobře známe z komedií Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Režisér Dušan Klein zde poetickou generační komedii posouvá směrem k té rodinné.
Zuzana, zvaná Rybička a její dcera jsou novými postavami v sérii, stejně jako další děti známých postav. Dcera Vendulky-Utěšitelky Majka (Denisa Nesvačilová) má ohnivě zrzavé vlasy a po mamince zdědila talent na svádění mužů.
Novou postavou je i učitelka Drábková (Nela Boudová) a vrchní sestra Vojtěcha (Eva Holubová) z domova s přiléhavým názvem „Na konci cesty“, kde na lůžku přebývá nemocný profesor Ječmen (Josef Somr). Básníci svému oblíbenému kantorovi chtějí jeho odchod do věčných lovišť zpříjemnit odvázanou narozeninovou party.
Šestí Básníci trochu připomínají abiturientský sraz, kde se dávní spolužáci nostalgicky ohlížejí za svými životy, které s nadhledem rekapitulují. Současně je ale znát, že z nich ještě nevymizela touha a odhodlání poprat se s novými výzvami profesními i privátními. Může to být nová láska nebo uskutečnění snu natočit si film podle vlastních představ.
Na tomto abiturientském srazu potkáváme kromě ústředního dua a Karase, který ho rozšiřuje na trio, profesora Ječmena a spoustu dalších postav, jež nás touto sérií po více jak třicet let provázejí. Právě ona kontinuita postav je na této sérii výjimečná. Vyprávění reflektuje stárnutí postav a jejich vývoj.
Básníci si zároveň udržují něco, kvůli čemu máme tuto sérii od počátku osmdesátých let rádi. Něhu, poezii, jemnou erotiku, vlídnost, nadhled, ironii i sebeironii. Onen lehce skeptický a přitom laskavý humor z pera Ladislava Pecháčka´, který je poznávacím znakem série.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně